Rubriky
Terarijní

Suchozemská želva – nenáročný kamarád na celý život

Chov suchozemských želv je poměrně zajímavý koníček. I když želva není tak aktivní, jako jiní domácí mazlíčkové, potřebuje také dostatek péče, slunce a venkovní výběh. V zimním období na 4 – 5 měsíců, kdy želva spí a sbírá síly na novou sezónu, si i chovatel může dopřát více klidu. Želva se hodí i pro chov v domácnostech, kde není možné mít z důvodu alergie jiné zvíře se srstí.

Suchozemská želva je býložravec potřebující k chovu terárium s odpovídající podestýlkou. Za vhodného počasí je možné nechat želvu proběhnout po zahradě anebo ji dát do ohrádky. Takto může želva strávit prakticky celé léto. Želvy žijí velmi dlouho.

Nejvhodnější krmení

Hlavně v brzkém jarním období je chuť k jídlu u želvy vysoká. Doslova sežere, na co přijde. Je velmi důležité dodávat tou dobou želvě různorodou a přitom vyrovnanou krmnou dávku. Ideální jsou volně rostoucí plevele. V oblibě mají listy jitrocele, slézu, pampelišky, kedluben, vikve, jahod, ostružiníku, vlčího máku, listy lípy nebo vrby, případně zvonek nebo silenku.

Ne každá želva však sežere všechno. Nemělo by se to přehánět s krmením želv salátem, a to přesto, že někteří jedinci si salát velmi oblíbí. Želvy obvykle velmi málo pijí. Doma jim můžeme podávat také strouhané jablko s mrkví, kousky tvarohu nebo čínské zelí.

Potřeba vápníku

Želvy žijící ve volné přírodě si dovedou vápník vyhledat a zužitkovat jej, ovšem želvám chovaným v teráriích musíme vápník přidávat buďto ve stravě anebo ve formě sépiových kostí či speciálních vitamínových směsí. Doma podáváme nejčastěji povařené vaječné skořápky, které nahrazují želvám v přírodě nalezené ulity šneků. Želvy si je hezky okusují, tím dodávají tělu vápník a zároveň si udržují správný tvar rohoviny čelistní kosti.

Vhodné terárium

Do terária o délce cca 1 metr a šířce 50 cm vybíráme jako podestýlku měkkou rašelinu nebo lignocel – drcené kokosové vlákno, které má za úkol nasát vlhkost a tu pak v teráriu udržovat. Vrstva podestýlky by měla být natolik vysoká, aby se do ní želva mohla zahrabávat, což miluje.

Na výšce terária tolik nezáleží. Není rozhodně na škodu, pokud se jí pokusíte zabudovat do příbytku misku s vodou, kterou bude moci využít k pití, ale i ke koupeli. Terárium vybavujeme žárovkou, jejíž teplota by neměla přesahovat 40 °C.

Želva potřebuje odpovídající výběh

V prvé řadě je nutné, ať už je výběh pro želvu jakýkoli, zajistit ho proti úniku želvy podhrabáním se. Počítejte s tím, že želva se dokáže na zahradě celá zahrabat, takže pokud naleznete ohrádku nebo výběh prázdný, neznamená to vždycky, že v něm želva není.

Želva dokáže nejen rychle hrabat, ale také se vyšplhat třeba na zídku apod. Necháte-li ji tedy volně pobíhat po zahradě, není žádnou výjimkou, že se ocitne klidně i u sousedů.

Celoroční cyklus života želvy

Suchozemské želvy mají rády teplo a sucho. Obvykle koncem března zaznamenáme u zimující želvy zvýšený pohyb a pozorujeme vyhrabávání se ze substrátu. Želvu tedy vyjmeme, vložíme do vany s vlažnou vodou a počkáme, dokud se dostatečně nevyprázdní. Pak ji uložíme do terária. Asi po třech dnech aklimatizace se želva začne krmit.

Jakmile se venkovní teploty během května ustálí na vyšších místech stupnice teploměru, začneme s pobytem želvy ve venkovním výběhu. Léto může strávit ve venkovní ubikaci. Koncem léta už by neměla být želva trvale venku.

Tou dobou ji přeneseme do vnitřního terária a při poklesu teploty na 15 °C želvu opět necháme vyprázdnit ve vaně s vlažnou vodou a připravíme ji na zimování. Pro želvu připravíme bedničku cca 60 x 40 cm s výškou cca 40 cm. Dno vysypeme asi 10 cm vrstvou suchého čistého písku. Na něj uložíme želvu a pak ji zasypeme buďto hoblinami nebo suchým bukovým listím. Můžeme ale také použít pouze lignocel – přibližně 3 kostky lisované hmoty. Takto želvy přezimují po dobu 4 -5 měsíců při teplotách okolo 2 až 4 °C.

Rubriky
Pes plemena psů retrieveři a vodní psi VIII. - slídiči

LR Labradorský retriever

Původ labradorského retrívra

Tento velmi oblíbený pes je původem z Newfoundlandu, kanadského ostrova v Atlantském oceánu. Na ostrově žily dva typy psů, jeden větší a silnější – dnešní novofundladský pes, a menší nazývaný labradorský nebo také pes svatého Jana.
V 19. století jej angličtí lovci přivezli do Velké Británie, kde v roce 1916 byl založen English Labrador Retriever Club a plemenná kniha.

Vzhled labradora

Labrador je středně velký a statný pes. Je velmi aktivní, miluje pohyb. Jeho hrudní koš je široký a hluboký, připomíná sud. Typický je pro labradora jeho vydří ocas, je bez podsady a ke špičce se zužuje.

Hlava se vyznačuje širokou lebkou s výrazným stopem, uši těsně přiléhají k hlavě a jsou posazené vzadu. Hnědé nebo oříškové středně velké oči vyzařují inteligenci a vřelost.

Barva srsti je uznána pouze žlutá (smetanová až žlutooranžová), černá a játrově hnědá až čokoládová. Hrubá srst má podsadu, je krátká, hustá, bez vln a třásní.

Podle FCI je řazen do Skupiny 8. – slídiči, retrieveři a vodní psi.

Labrador je výborný společník i pracovitý dříč

Původně byl labrador využíván jako lovecký pes a to díky své radosti z lovu, velké výdrži a nadšení z aportování. Výhodou je jeho povaha, není bázlivý, neleká se střelby ani hluku.

Osvědčil se ovšem také jako pracovní pes ve službách záchranářů, pátrací policie a celní správy. Známý je zejména jako výborný vodič svých slepých pánů, asistenční pes pro neslyšící, osoby s poruchou hybnosti nebo trpící vážnou epilepsií.

Neutuchající snahu potěšit svého pána, vysokou inteligenci a ochotu uplatňuje jako báječný rodinný společník. Neupíná se jen na jednoho pána, není agresivní ani plachý. Uvítá aktivní rodinu, která s ním bude trávit čas na procházkách. Pro svou laskavou povahu není dobrým hlídačem, všechny návštěvy vítá s radostí.

Labrador nemá problém ani s malými dětmi, protože miluje hraní a vydrží aportovat do vyčerpání. Jen pozor na jeho neohrabanost, nechtíc může dítě svou vahou srazit k zemi.

Labrador miluje vodu. Žádná před ním není v bezpečí, dokáže se během procházky namočit ve všech vodních příkopech, loužích i bahnitých břečkách. Plavání je jeho přirozeností.

Bláznivé štěně, důstojný pán

Se štěnětem labradora si užijete doslova kopec legrace. Neposedí v klidu a padne až naprostým vyčerpáním. Je až nakažlivě plné čisté radosti ze života. Bouřlivé a impulzivní chování pomine až po pubertě cca v 1,5 roce života. Pak konečně budete mít doma poslušného, rozumného a vyrovnaného psa.


standard podle FCI


knihy o labradorech

Rubriky
Pes zdraví

Průběh vyšetření dysplazie kyčelního kloubu u psů

Jelikož sama často hledám, jak zhruba probíhají různá zdravotní vyšetření psů, připravila jsem popis průběhu vyšetření dysplazie kyčelního kloubu.

Seznam veterinářů, kteří provádějí rentgen pro posouzení stupně dysplazie kyčelního kloubu je dostupný na stránkách veterinární komory. Pokud potřebujete toto vyšetření kvůli chovnosti, zjistěte si ve vašem klubu, zda klub nemá smlouvu s nějakým konkrétním veterinářem. Nepožaduje, aby posouzení proběhlo přímo u něj.

Jak probíhá vyšetření dysplazie

Rentgen se provádí pod sedací (není to klasická narkóza, ale pes při tom spí), je proto nutné, aby pes byl od rána na lačno. Po nás chtěl veterinář dvě hodiny před sedací nepít. Sedace se provádí nitrožilně zavedenou kanylou. Než plně usnul, trvalo to zhruba deset minut.

Kyčle se rentgenují z břišní strany, pes je při vyhotovování snímku umístěn na zádech v jakési kolébce, která fixuje jeho polohu. Pro zrentgenování se psovi musejí natáhnout zadní nohy do nepřirozené polohy (proto ta sedace), aby bylo možné kyčle správně zrentgenovat.

V našem případě se snímek klasicky nevyvolával, jak to známe z dřívějška od doktora, ale zobrazil se v počítači. Veterinář jej vyhodnotil (usazení kloubní hlavice v jamce, jejich povrch) a zapsal do veterinární komorou předepsaného formuláře (formulář obsahuje stupně A až E; A znamená bez nálezu, E těžkou dysplazii). Při vyhodnocování DKK kvůli chovnosti se jedna kopie výsledků posílá na chovatelský klub.

Po probuzení

Po provedení rentgenu pejsek dostal probouzecí injekci, nicméně do večera byl trochu „přiblblý“, podle instrukcí jsme neměli večer krmit buď vůbec, nebo jen opravdu malou dávku. Druhý den byl už pes naprosto v pohodě, jako by nic nestalo. Není tedy třeba se tohoto vyšetření přehnaně obávat, pejsek ho téměř celé prospí a druhý den je jak rybička.