Rubriky
Terarijní

Suchozemská želva – nenáročný kamarád na celý život

Chov suchozemských želv je poměrně zajímavý koníček. I když želva není tak aktivní, jako jiní domácí mazlíčkové, potřebuje také dostatek péče, slunce a venkovní výběh. V zimním období na 4 – 5 měsíců, kdy želva spí a sbírá síly na novou sezónu, si i chovatel může dopřát více klidu. Želva se hodí i pro chov v domácnostech, kde není možné mít z důvodu alergie jiné zvíře se srstí.

Suchozemská želva je býložravec potřebující k chovu terárium s odpovídající podestýlkou. Za vhodného počasí je možné nechat želvu proběhnout po zahradě anebo ji dát do ohrádky. Takto může želva strávit prakticky celé léto. Želvy žijí velmi dlouho.

Nejvhodnější krmení

Hlavně v brzkém jarním období je chuť k jídlu u želvy vysoká. Doslova sežere, na co přijde. Je velmi důležité dodávat tou dobou želvě různorodou a přitom vyrovnanou krmnou dávku. Ideální jsou volně rostoucí plevele. V oblibě mají listy jitrocele, slézu, pampelišky, kedluben, vikve, jahod, ostružiníku, vlčího máku, listy lípy nebo vrby, případně zvonek nebo silenku.

Ne každá želva však sežere všechno. Nemělo by se to přehánět s krmením želv salátem, a to přesto, že někteří jedinci si salát velmi oblíbí. Želvy obvykle velmi málo pijí. Doma jim můžeme podávat také strouhané jablko s mrkví, kousky tvarohu nebo čínské zelí.

Potřeba vápníku

Želvy žijící ve volné přírodě si dovedou vápník vyhledat a zužitkovat jej, ovšem želvám chovaným v teráriích musíme vápník přidávat buďto ve stravě anebo ve formě sépiových kostí či speciálních vitamínových směsí. Doma podáváme nejčastěji povařené vaječné skořápky, které nahrazují želvám v přírodě nalezené ulity šneků. Želvy si je hezky okusují, tím dodávají tělu vápník a zároveň si udržují správný tvar rohoviny čelistní kosti.

Vhodné terárium

Do terária o délce cca 1 metr a šířce 50 cm vybíráme jako podestýlku měkkou rašelinu nebo lignocel – drcené kokosové vlákno, které má za úkol nasát vlhkost a tu pak v teráriu udržovat. Vrstva podestýlky by měla být natolik vysoká, aby se do ní želva mohla zahrabávat, což miluje.

Na výšce terária tolik nezáleží. Není rozhodně na škodu, pokud se jí pokusíte zabudovat do příbytku misku s vodou, kterou bude moci využít k pití, ale i ke koupeli. Terárium vybavujeme žárovkou, jejíž teplota by neměla přesahovat 40 °C.

Želva potřebuje odpovídající výběh

V prvé řadě je nutné, ať už je výběh pro želvu jakýkoli, zajistit ho proti úniku želvy podhrabáním se. Počítejte s tím, že želva se dokáže na zahradě celá zahrabat, takže pokud naleznete ohrádku nebo výběh prázdný, neznamená to vždycky, že v něm želva není.

Želva dokáže nejen rychle hrabat, ale také se vyšplhat třeba na zídku apod. Necháte-li ji tedy volně pobíhat po zahradě, není žádnou výjimkou, že se ocitne klidně i u sousedů.

Celoroční cyklus života želvy

Suchozemské želvy mají rády teplo a sucho. Obvykle koncem března zaznamenáme u zimující želvy zvýšený pohyb a pozorujeme vyhrabávání se ze substrátu. Želvu tedy vyjmeme, vložíme do vany s vlažnou vodou a počkáme, dokud se dostatečně nevyprázdní. Pak ji uložíme do terária. Asi po třech dnech aklimatizace se želva začne krmit.

Jakmile se venkovní teploty během května ustálí na vyšších místech stupnice teploměru, začneme s pobytem želvy ve venkovním výběhu. Léto může strávit ve venkovní ubikaci. Koncem léta už by neměla být želva trvale venku.

Tou dobou ji přeneseme do vnitřního terária a při poklesu teploty na 15 °C želvu opět necháme vyprázdnit ve vaně s vlažnou vodou a připravíme ji na zimování. Pro želvu připravíme bedničku cca 60 x 40 cm s výškou cca 40 cm. Dno vysypeme asi 10 cm vrstvou suchého čistého písku. Na něj uložíme želvu a pak ji zasypeme buďto hoblinami nebo suchým bukovým listím. Můžeme ale také použít pouze lignocel – přibližně 3 kostky lisované hmoty. Takto želvy přezimují po dobu 4 -5 měsíců při teplotách okolo 2 až 4 °C.

Rubriky
pavouci Terarijní

Chováme sklípkana

Ačkoli tito osminozí krasavci nejsou ideou dokonalého mazlíčka zrovna pro každého, najdou si sklípkani i celou řadu obdivovatelů. A není divu! Chov sklípkana není tak náročný jako chov hadů, či ještěrek a jsou rozhodně neméně fascinující.

Tito noční tvorové potřebují během dne dostatek svého vlastního klidu a jakákoli vaše zvýšená aktivita v teráriu je pro ně stresující. V takovou chvíli se buď schovají do svého úkrytu, nebo naopak vystartují a zaútočí na vaši ruku. Proto je nutné znát druh a tím i povahu vašeho sklípkana. Agresivní a toxické typy je lepší v tomto případě na chvíli přikrýt plastovou krabičkou.

Bydlení

Pro chov sklípkana je ideální skleněné terárium.

Dělení do 3 typů:

  • pro norové druhy – vyšší terárium naplněné dostatečným množstvím substrátu
  • pro zemní druhy – nižší terárium
  • pro stromové druhy – vysoké terárium vybavené větvemi a podobnými „prolézačkami“

Vybavení terária pro sklípkana

Hygrometr (vlhkoměr) – ke kontrole vlhkosti v teráriu, vzdušná vlhkost je pro sklípkany velice důležitá. Zároveň však musí docházet ke stálému průchodu vzduchu, jinak vznikají plísně, hniloba…

Substrát – rašelina, hlína (nutnost sterilizace), lisovaná kokosová vlákna

Miska s vodou – nejlépe keramická (nedojde k převržení)

Úkryt – rozbitý květináč, kůra stromu, kokosová skořápka…

Vytápěcí lampa – ačkoli sklípkan nepotřebuje příliš světla, potřebuje teplo. Vybavte terárium 15W nebo 25W žárovkou a vytápějte jej 8-10 hodin denně.

Výzdoba – různé rostliny, kameny a větve vytváří přirozenější a tím i lepší životní prostředí

 

 

Rubriky
strašilka Terarijní

Strašilky – obdivuhodná hra na schovávanou, část 3.

Rozmnožování

Až nám strašilky dospějí, začnou klást vajíčka. Některé druhy je lepí na větvičky nebo zasunují do hlíny. Velká část je však pouze nechává spadnout na zem nebo je odhazuje. U těchto druhů najdeme pak vajíčka mezi trusem. Zde nás překvapí další maskování – vajíčka totiž vypadají jako semínka rostlin. Budeme-li chtít odchovat další strašilky, je nutné tato vajíčka sbírat a dát je líhnout do jakéhosi inkubátoru – postačí plastová krabička s víkem, do kterého provrtáme několik otvorů, na dno nasypeme písek nebo položíme vatu. Podklad je třeba navlhčit. Naskládáme pak vajíčka na povrch vaty či vrstvy písku a pravidelně rosíme. Po určité době, záleží na druhu, nás pak potěší mezi vajíčky nález malé strašilky.

Zajímavé chování

Pozorování fascinujícího vývoje i chování těchto zvířátek vás rozhodně nebude nudit. Strašilky nejsou sice kdoví jací rychlíci, musí se přece tvářit jako list či větvička, ale zkuste si je v té záplavě listí najít. Když o ně zavadíte nebo na ně fouknete, začnou se strašilky rytmicky pohupovat ve snaze napodobit pohyb listu ve větru.

Zvláštností je i způsob rozmnožování zvaný partenogeneze. Když v okolí není sameček, začnou se líhnout mláďata z neoplozených vajíček. Takto se vylíhnou pouze samičky a cyklus tak může pokračovat.

Druhy vhodné pro začínající chovatele

K dostupným druhům vhodným pro začátečníky patří například pakobylka indická Carausius morosus či vzhledově podobná pakobylka rohatá Medauroidea extradentata. Vhodná je i okřídlená a letu schopná strašilka Sipyloidea sipylus. Z mohutnějších druhů je zajímavá a velmi oblíbená strašilka australská Extatosoma tiaratum. Lupenitky nejsou pro začátečníky moc vhodné. Pokud se vám líbí, získejte nejprve zkušenosti s jednoduššími druhy, abyste si ušetřili zklamání z předčasného úhynu.
Co se týče názvů strašilek, mají pouze latinská jména, česká označení jsou jen neoficiální a setkáte se s nimi např. v obchodech.

Rubriky
strašilka Terarijní

Strašilky – obdivuhodná hra na schovávanou, část 2.

Vývoj strašilky

Insektárium musí splňovat nároky na prostor daného druhu. Výška musí být ideálně trojnásobek délky těla dospělé strašilky. Důvod je prostý. Strašilky jsou hmyz s proměnou nedokonalou, jejich vývoj tedy probíhá tak, že z vajíčka se vylíhne miniatura dospělce a ta postupně roste. Když už se do své „kůže“ nevejde, dojde k svlečení a růst může pokračovat. Toto svlékání probíhá tak, že se strašilka zavěsí na větev či pletivo a postupně se ze starého obalu vysouká ven otvorem, který vznikne za krkem. Celé tělíčko je pak měkké a strašilka musí zůstat nějakou dobu zavěšena na svlečce, než se tělo roztáhne do potřebné velikosti a povrch ztvrdne. Pokud by měla málo místa a nemohla by se řádně vyvěsit, došlo by k různým deformacím končetin i těla a strašilka by mohla uhynout. Pokud tedy nechcete mít v chovu mrzáčky, je třeba dbát na správné rozměry a prostor uvnitř insektária.

Čím krmit

Dovnitř insektária pak umístíme nádobu s vodou, ve které budou umístěny větvičky živných rostlin. U nejběžnějších druhů se jedná o rostliny z čeledi růžovitých – růže šípková, ostružiník, maliník a další. Některé druhy přijímají i břečťan. Konkrétní nároky je pochopitelně třeba si zjistit pro každý druh zvlášť. Aby se strašilky v této nádobě neutopily, musíme mezery mezi větvičkami utěsnit, třeba zmačkaným papírem nebo lze u sklenic s víčkem toto víčko proděravět a větvičky prostrčit vzniklými otvory.

Strašilky se pak živí okusováním listů těchto rostlin. Vodu přijímají v podobě kapek. Proto je třeba strašilky denně rosit rozprašovačem. Pro snadnější údržbu je dobré na dno insektária položit noviny, které pak lehce vyměníme za nové.

 

Rubriky
strašilka Terarijní

Strašilky – obdivuhodná hra na schovávanou, část 1.

V říši hmyzu nalezneme nejednu podivuhodnost. Mezi jednu z nich patří jistě i neuvěřitelná schopnost maskování a napodobování. Mistry v tomto umění jsou mimo jiné i strašilky, a tak si o nich povíme něco víc.

Pro přehlednost je text rozdělen na tři části. Obsah jednotlivých částí naleznete níže:

 

 

 

 

1.část
Charakteristika a rozdělení
Insektárium

2.část
Vývoj strašilky
Čím krmit

3.část
Rozmnožování
Zajímavé chování
Druhy vhodné pro začínající chovatele

Charakteristika a rozdělení

Strašilky jsou zástupci třídy hmyzu. Vyskytují se v tropických a subtropických oblastech, preferují vlhčí klima. Navzdory jejich původu však není jejich chov nijak náročný. Postačí jim pokojová teplota, vhodná živná rostlina a pravidelné rosení vodou.
Podle toho, jak strašilky vypadají, je můžeme zhruba rozdělit na tři skupiny:

Pakobylky – ty vypadají jako klacík, jsou štíhlé a protáhlé
Strašilky – připomínají kůru stromů, uschlé listy nebo otrněné větvičky
Lupenitky – svým vzhledem dokonale napodobují listy

Insektárium

Jsou to velmi zajímavá stvoření a chovat je může prakticky každý. Nejčastěji chované druhy seženete za cenu několika desetikorun, v případě přemnožení i levněji. Některé potvůrky se totiž množí nečekaně snadno. K chovu budete potřebovat prostor, kam strašilky umístíte, tzv. insektárium. U drobnějších druhů lze s úspěchem použít i pětilitrovou sklenici od okurek. Někteří chovatelé si zase upravují nejrůznější vitrínky či boxy. Záleží čistě na fantazii a šikovnosti chovatele.